Na věřícího člověka někdy doléhá bezbožnost prostředí, ve kterém žije. A trápí ho to. Proč také ne, když víme, jak se lidé se svými hříchy řítí do zkázy! Jak rádi bychom je varovali. Je to také náš úkol. Ale mnozí lidé jsou nezastavitelní. Milují jen sami sebe a jdou bezohledně za svými cíli. Kdokoliv je chce upozornit na to, kam to s nimi jde, se zlou se potáže. Takové lidi obvykle provokuje i pouhá zmínka o Pánu Bohu.
Bratr Venda mi kdysi vyprávěl svou příhodu. Stalo se to na Vysočině v dobách totality, kdy tehdejší režim prosazoval ateismus a potláčel jakoukoliv zmínku o Bohu. Tehdy bratr čekal cestou ze zaměstnání na autobusové zastávce. Na protější straně ulice stál starý dům s oprýskanou fasádou, u kterého již bylo postaveno lešení a očividně se připravovala rekonstrukce. Někdo ve výšce na fasádu sprejem nastříkal nápis: „Bůh neexistuje!“.
Kdoví, co se skrývalo v duši člověka, který ze sebe vyplodil takové „dílo“. Náš milý bratr se na ten nápis dívá a je mu smutno u srdce. Je mu líto člověka, který se tak demonstrativně staví proti Bohu. Takový se cítí být hrdinou, ale jak ho vidí Bůh? V Bibli – ve 14. žalmu, v 1. verši čteme: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavní v snažnostech; není, kdo by činil dobré.“
V tu chvíli kolem projíždí těžce naložené nákladní auto. Motor hučí, kola nadskakují, země se otřásá. A jak se tak bratr dívá na ten nápis, vidí, jak se najednou kus staré omítky zřítil i s částí nápisu. Jakmile se usadil zvířený prach, na fasádě nyní září nápis: Bůh existuje! To „ne“ nějaká neviditelná síla setřásla i s omítkou. Jak to bratra potěšilo! I když se mnozí lidé proti Bohu bouří, vymýšlí teorie, popírají ho, horlí proti němu, nakonec neuspějí. Pánu Bohu jsou k smíchu.
V 2. žalmu od 1. po 4. verš čteme: Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: "Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme." Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.
